Co mě k tomu vedlo

Většina mých rozhovorů začíná otázkou, proč jsem si vybral zrovna brašnařinu a jak jsem se k tomuhle řemeslu dostal. Byl bych hrozně rád, kdybych mohl odpovídat nějakou zajímavou historkou, ale žádnou bohužel nemám. Pamatuji si jen, že jsem koketoval i s truhlařinou, ale nakonec jsem si zkusil práci s kůží a okamžitě tomu propadl a stal se brašnářem. Nebo možná přesněji – sedlářem.

Od mala jsem si hrál s nástroji v dědově kůlně. Jen tak, bez nějakého cíle něco vyrobit. Dlouho mi chybělo zaměření a teď jsem opravdu rád, že si mě našla brašnařina. S řemeslem se seznamuji zvolna, netlačím na sebe, nesním o tom, že budu vydělávat velké peníze. Učím se krůček po krůčku s každou zakázkou, protože velké skoky vedou vždy jen k tomu, že celé dílo můžu hodit do koše a začít znovu. Už jsem si párkrát takhle skočil.

Řemeslo mě učí

Brašnářské řemeslo je ruční práce, která se neobejde bez trpělivosti a maximálního soustředění. Představte si, že několik hodin sedíte u projektu, krok po kroku pipláte všechny detaily k dokonalosti a sebemenší chyba může znamenat vracečku na úplný začátek. Každý takový restart mě dřív vytáčel do běla, ale nakonec jsem poznal, že jsou věci, které silou neporazím. Makám hlavně na své trpělivosti a soustředění. A výsledky nejsou vidět jen na mé tvorbě, ale i v normálním životě. 

Řemeslo mi ukázalo, že chybami se nesmím trápit. Každá z nich je lekcí na cestě ke zlepšení. A navíc, nebyl by dokonale perfektní život příliš stejný, nudný a monotónně bezvadný? Malé nedokonalosti k životu patří, stejně jako patří k věcem ručně vyráběným z kůže.